Netradiční hoteliér. Devětapadesátiletý Michil Costa razí v italské Corvaře ekonomii pro společné blaho.
Těžko byste v Dolomitech hledali extravagantnějšího hoteliéra. Z kapsy zářivě růžového saka čouhá tužka ozdobená pestrobarevnou figurkou. Podkolenky, kulaté brýle, velociped. Ať už růžové, nebo jindy svítivě žluté sako sice na první pohled upoutají pozornost, ale Michil Costa je v severoitalském regionu Jižní Tyrolsko známý hlavně kvůli tomu, že přemýšlí jinak než ostatní.
Zapomeňte třeba na to, že byste si u něj v luxusním hotelu La Perla v Corvaře dali cokoli z produkce značky Coca-Cola nebo žádali jablka jindy než v podzimní sezoně. V prvním případě mu vadí přístup firmy ke kávovému trhu v Indii, ve druhém jde o to, že je proti monokulturám a pěstování jablek i vysoko na kopcích. Místní tvrdí, že každé desáté v Evropě vyprodukované jablko pochází z Jižního Tyrolska.
Stejně tak žádné lesní ovoce v zimě, žádné víno z Austrálie. V hotelu ani v přilehlé restauraci La Stüa de Michil, dekorované michelinskou hvězdou, si nedáte paštiku z husích jater. Etický kodex hotelu obsahuje klauzuli o sezonnosti, požadavek na co nejméně plastu, co nejkratší dodavatelské cesty produktů, méně masa či formulaci “jsou zakázány všechny produkty a služby, které nerespektují právo na důstojný život pro člověka, zvíře a rostlinu”. Už před lety tu zavedli třeba vegetariánské pátky, ale když host trvá na mase, dostane ho.
Je to dost dobré?
Michil Costa je vyznavačem ekonomie pro společné blaho nebo také obecného blaha. Jde o ekonomickou formu, která nemá profit coby jediný faktor úspěchu, nýbrž jako příspěvek podniku pro obecné blaho. “Základní idea je filozofická. Filozofie znamená nejen kriticky sledovat aktuální stav věcí, znamená klást správné otázky, jaké by věci mohly být,” líčí devětapadesátiletý hoteliér s tím, že je potřeba ptát se, jestli s lidmi a světem zacházíme správně. V centru stojí člověk, ne bezprostřední zisk, který podnik přináší.
Podle něj nezacházíme se světem správně a jako lidstvo se ničíme. U každé akce, činnosti, kterou člověk dělá, je potřeba řešit, jestli je správná pro něj samotného, pro jeho bližní, pro přírodu. Ekonomie obecného blaha podle Costy dává možnost pomocí matice a bodového systému přesně porozumět, co se dělá dobře a co špatně. Základní matici promyslel rakouský vysokoškolský učitel a autor Christian Felber, který se roky zasazuje o změnu od kapitalismu k ekonomii pro společné blaho. Sestavit se dá bilance obecného blaha s cílem rok od roku ji zlepšovat.
V podniku se Costa s vedoucími pracovníky a zaměstnanci schází každý týden, kladou si otázky a udávají body na hodnotové škále. Jeden z hypotetických příkladů: neustále se mluví o tom, že je potřeba soustředit se na tuzemské produkty. Třeba takový jihotyrolský špek. Co když ale pochází z prasat, která se chovala v Maďarsku či Německu? Nebo z jihotyrolských prasat, o která chovatel nepečoval vyhovujícím způsobem nebo byla krmena geneticky modifikovanými produkty? Je to dobré, dost dobré, nebo by bylo lepší koupit špek z Německa, kde vím, že farmář prasata dobře chová, ale minusem je délka přepravy? Co je lepší? U Costy tento problém neřešili, protože používají místní selský špek a vědí, odkud je.
Za letadlo příplatek
Sedíme na hotelové terase, číšník přináší kávu. Samozřejmě fair trade. Michil Costa se krátce napije a pokračuje: “Tohle byl virtuální příklad, teď vám povím jeden skutečný.”
Následuje historka. “Dorazí náš host z New Yorku, velmi známý, soukromým letadlem do Bolzana a helikoptérou do Corvary. Šílené emise oxidu uhličitého. Ale my ho chceme, potřebujeme ho, jsme luxusní hotel, a ne klášter. Musí to i hospodářsky fungovat,” líčí. V La Perle mu neřeknou, aby zůstal doma. Našel by si tu jiné ubytování a problém s emisemi by zůstal. “V tomto případě to děláme tak, že napíšeme: Milý hoste, na cestě vznikne tolik a tolik emisí. My je kompenzujeme, ty zaplatíš 250 dolarů, naše rodina také 250 dolarů, protože tvoje škody činí 500 dolarů. Celá částka pak jde do naší nadace Costa Family Foundation. Máme například školní projekt pro děti v Ugandě,” popisuje šéf. Připouští, že to není dokonalé, protože emise stejně zůstanou, ale hledá, jak natropit co nejméně škod.
V mnohém jsou u něj v Corvaře velmi radikální. Žádné produkty od koncernu Nestlé, žádné kapsle Nespresso, žádné banány Chiquita. Jen fair trade. “Host to musí akceptovat,” tvrdí. Poslední velkou inovací je odklon od průmyslové minerální vody, místo ní mají vodu z místního zdroje.
Už 10 let to u Michila Costy funguje takto jinak. Ekonomie pro společné blaho se podle něj opírá o čtyři pilíře, které tam uvedli do praxe.
Prvním z nich je vnitropodniková demokracie. Okolo 170 zaměstnanců − vedle La Perly ještě z dalších dvou zařízení − se vždy zapojuje do důležitých rozhodování. Třeba o zmíněné Coca-Cole. “Stalo se nám, že naše rodina rozhodovala, jak investovat milion eur. Jestli do bazénu, wellness pro hotelové hosty, nebo do nových pokojů pro zaměstnance. Rozhodli se pro bazén,” líčí postoj svých lidí.
Bavit se o věcech, přemýšlet o nich, vzdělávat se a důvěřovat si. Souvisí s tím i transparentnost. “Zaměstnanci znají naši bilanci a vědí, že mám jen plat, a ne dividendy z podniku. Nejsem komunista, ačkoli to mnozí zvenčí tvrdí, jsem sociálně-liberálně-zelený. Protože, jak se zdá, kapitalismus nefunguje, musíme najít cestu,” myslí si hoteliér.
Druhým pilířem aplikované formy podnikání je sociální spravedlnost. Ženy tady nevydělávají méně než muži. Spropitné se rozděluje mezi všechny na základě transparentního systému. Posoudili ho sami zaměstnanci − záleží na zodpovědnosti, odpracovaných hodinách i na tom, jak dlouho je pracovník v podniku. “Každý z celkové sumy něco získá, což v naší profesi není normální. Včetně nové pracovnice v back office, která nastoupila před týdnem,” tvrdí Costa.
Bod číslo tři − solidarita. “Proto máme nadaci a investovali jsme v posledních letech milion eur,” zmiňuje projekty v Tibetu, Ugandě či menší projekt se 12 ženami v Afghánistánu, které sbírají šafrán.
A nakonec ekologická udržitelnost. Pod ní se může ukrývat třeba i požadavek na dodavatele nápojů, aby jejich nákladní auta byla například šetrnější k životnímu prostředí a vyhovovala normě Euro V či Euro VI. “Pokud vím, že náš dodavatel nápojů − interně ve svém podniku − není sociálně spravedlivý nebo není transparentní, co se bilance týče, pak je vyměněn,” zmiňuje Costa a podotýká, že se jinak systém nezmění. O ekonomii pro společné blaho hovoří jako o něčem, co je životně důležité pro štěstí a radost člověka. Je ale důležité, aby to člověk chápal.
Začít může každý
Od kávy jsme se přesunuli na jeden z pokojů, s kachlovými kamny a výhledem na lyžařský areál a hlavně na štíty Dolomit. Majitel si chválí ziskovost. O některé hosty přišel, na druhé straně se ale objevili noví a s nimi řada pozitivních reakcí.
Na místě je otázka, jestli přístup, který zvolil, jde použít jinde. A jestli mu to − zjednodušeně řečeno − výrazně neusnadňuje místo, kde hotel leží. Mohl by si dovolit vydat se podobnou cestou třeba majitel malého obchodu v zapadlé vesnici na chudším jihu Itálie? “Je ještě jednodušší uskutečnit to v zapadlé vesnici a když je podnik menší. Je to možná těžší ve volném tržním hospodářství jako tady v Corvaře,” myslí si průkopník.
Sám měl rozjezd problematičtější, ale jakmile se vše stabilizuje, najdou se vždy řešení. “Profit nesmí být na prvním místě, přijde automaticky,” hlásá muž v barevném saku. Pokud je někdo v červených číslech, nesouvisí to podle něj s ekonomií pro společné blaho. Podnikatel má vědět, do čeho chce investovat své peníze. “Člověk musí ty věci dělat proto, že v ně věří. Je to životní filozofie, nejen ekonomická otázka,” je přesvědčen.
Ekonomii pro společné blaho představoval před lety i v parlamentu v Římě. Systém podle něj bude fungovat, jakmile státy ze severu Evropy budou po podnicích požadovat, aby představily bilanci ekonomie pro společné blaho na oplátku za daňové výhody či finanční pomoc. “Ještě to tam nedělají, ale už se o tom mluvilo třeba v Dánsku,” líčí. Slýchal o sobě, že blázní, ale nic si z toho nedělá. Stejně tak si nemyslí, že jde o řešení všech problémů světa. “Jsou určitě i jiné systémy. Tvrdím jen, že nestačí říct udržitelnost a tečka. To je pro mě málo, je potřeba myslet dál.”
Hoteliérům nejen v italských horách dělá starosti koronavirová krize a nikdo neví, jaká bude zimní sezona. Vědí, že stejná jako loni nikoli. “Svět se celkově vzato nezmění. Špatní budou horšími, dobří lepšími. Politici i lidé,” uzavírá Michil Costa.