Díky technologickému pokroku proniká inteligentní prostředí do mnoha oblastí našeho každodenního života. Domácnosti a budovy jsou stále častěji vybaveny embedded systémy, inteligentními měřidly a velkým počtem senzorů, které si kladou jediný cíl – zlepšit a zpříjemnit obyvatelům jejich pobyt. A právě na samotného koncového uživatele se soustředí stále větší pozornost. Již nejde o prostou implementaci moderních technologií, ale o řadu urbanistických a sociologických výzev, jež vytvoří domov budoucnosti. Otázky týkající se připravenosti měst či celých regionů na tuto zásadní proměnu se snažila zodpovědět dubnová konference časopisu Sdělovací technika.

V pořadí 15. ročník věnovaný problematice chytrých měst připravil časopis Sdělovací technika. Do konferenčního sálu Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT (CIIRC) dorazilo asi 20 účastníků především z řad odborníků. Generálním partnerem setkání se stala společnost Gordic a záštitu nad celou událostí převzalo Středočeské inovační centrum (SIC).

Zahájení akce se ujal RNDr. Petr Beneš, šéfredaktor časopisu Sdělovací technika a vedoucí pracovní skupiny Smart Life Czech BCSD. Krátce pohovořil o přerůstání konceptu Smart Cities na regionální úroveň, jelikož samotná technologická decentralizace územní hranice překračuje a smazává. Zároveň zdůraznil, že rétorikou měst budoucnosti se již zabýváme desítky let, ale podařilo se realizovat pouze dílčí kroky. Celá konference si tedy stanovila za cíl ukázat širší souvislosti a celospolečenské trendy, nikoli pouhá konkrétní řešení.

V společné úvodní prezentaci představil Ivo Gajdoš a Jan Žůrek (Czech BCSD) strategický rámec, jak samotná podnikatelská rada přistupuje k novým výzvám udržitelného rozvoje. Podnikatel se totiž dívá na věci z mnohem dlouhodobější perspektivy než politik, jemuž jde jen o krátkodobé realizace v rámci funkčního období. Stát sice nyní vykazuje skvělé hospodářské výsledky a růst HDP, avšak kvalitu života občanů výše zmíněná čísla nijak nevystihují. Společnost se navzdory současné konjunktuře cítí frustrovaná.

Smart City model České republiky proto obsahuje šest klíčových oblastí pro udržitelnost. Mezi ně patří, vyjma chytré ekonomie či mobility, právě péče o moderní občanskou společnost, které by mělo být zajištěno celoživotní vzdělávání, ale také participace na lokální politické úrovni. Důležitou roli hraje i samotná kultura Smart Living – kvalitním zdravotním systémem počínaje a kybernetickou či osobní bezpečností konče. Transformací musí projít i současná forma vládnutí nejen kvůli netransparentnosti úřadů, ale především kvůli chybějící strategii a plánování. Ta chybí nejen v rámci celé České republiky, ale i na úrovni obcí a malých správních celků.

Výzvy, se kterými se budou muset města budoucnosti utkat, jsou přitom zásadní. Očekává se, že do roku 2030 bude ve městech téměř 70 % populace, což výrazně zvýší spotřebu energií a emise v těchto lokalitách. Dramatický nárůst poptávky po dopravě bude složité kompenzovat, jelikož vývoj a legalizace elektrického a autonomního motorismu zatím probíhá pomalu. To může způsobit ještě větší spotřebu ropy, a tím pádem i zhoršení globálního oteplování.

Rut Bízková (SIC) následně představila vizi chytrého regionu na příkladu Středočeského kraje. Ten se skládá z velkého počtu malých obcí se špatnou dopravní infrastrukturou a nedostatečným odpadovým hospodářstvím. Právě plné využití moderních konceptů a vývoje umožní v dlouhodobém měřítku vyrovnání kvality života v aglomeracích u Prahy a na odvrácené straně kraje či zlepší péči o stárnoucí populaci v domácím prostředí bez nutnosti obtížné centralizace. Především ale zabrání trendu stěhování se do měst, jelikož úspěšná decentralizace zajistí stejně plnohodnotný život v malé obci jako v centru metropole.

Bez řádné koncepce se úspěšného provedení nedá dosáhnout – už jen z hlediska povahy a jedinečnosti kraje, z níž se musí při návrhu vycházet. Je nutné si přesně stanovit, kde se nacházíme, jaké máme možnosti a čeho chceme docílit. A právě díky jasně stanoveným prioritám či napojení na výzkum se stal kraj připravený na implementaci nových trendů, nikoli na pouhou instalaci ‚zastaralých‘ chytrých lamp a laviček. Proměna však musí proběhnout i na úrovni občanské společnosti, jelikož podobné inovace probíhají decentralizovaně a individualismus sehraje důležitou roli při rozhodování o lokálních záležitostech.

Svoji urbanistickou vizi roku 2030 nastínil ing. arch. Michal Postránecký (CIIRC). Dle jeho slov ještě nevíme, jak budou města budoucnosti vypadat, natož zda již půjde o megapolisy s desítkami milionů obyvatel. Ať se však trendy začnou ubírat jakýmkoli směrem, daná lokalita by si měla vždy zachovat svoji jedinečnou identitu bez unifikovaných řešení, která sice jsou moderní, ale znehodnotí dané území urbanisticky. Zároveň se musí najít vhodná rovnováha mezi technikou a přírodou – a to i na úrovni materiálů, kde by se neměla zopakovat vlna zateplování a absolutní neprodyšnosti staveb. Technologie postupně umožní osídlit i oblasti se zhoršenými či extrémními přírodními podmínkami, případně vzniknou mobilní obce – huby, které budou sdružovat pracovní i sociální aktivity.

Města zároveň musí disponovat svoji vizí budoucnosti, stejně jako si lidé ve 20. letech představovali život v roce 1950. Již tehdy se brala v úvahu moderní a rychlá doprava, domy spojené s obchody a jinými službami či symbióza s přírodou a denní světlo v každém bytě. Vize roku 2030, popř. 2050, se může lišit, avšak důležité není, zda budeme používat na stavbu chytré materiály vzniklé z odpadních látek, ale aby celý koncept Smart City fungoval jako propojené nádoby – jako jeden živý organismus.

Michal Kuzmič (UCEEB ČVUT) následně představil technologické trendy na poli inteligentních budov. Univerzitní centrum se totiž dlouhodobě zabývá tematikou staveb a úspěšně spojuje odborníky a výzkumníky z oblastní architektury, urbanistiky, energetiky, ale i psychologie a sociologie, což pomáhá při komplexním pokrytí dané problematiky. Výsledný objekt či produkt navíc obsahuje zapracované požadavky samotných uživatelů, což je tvoří zcela multifunkční a uživatelsky přívětivé.

V poslední letech probíhá zejména kooperace s menšími obcemi, které sice potřebují řešit svoje potřeby, ale neumí se zorientovat v přínosech nových technologií. Pokud obec netuší, co chce, centrum pomáhá s přípravou strategického plánování a studie proveditelnosti. V případě již existujícího projektu se snaží zmapovat přání obyvatel a zapojit inovace přímo do zadání stavby. Tento participativní design se uplatňuje stále více, jelikož 80 % lidí si přeje strávit celý svůj život v téže budově, na což samotný objekt musí být dimenzován. V řadě případů se však jedná o pouhé rekonstrukce – mnohdy navíc památkově chráněných budov, kde je manipulace se smart řešeními poměrně omezena.

Komplexní management budov poté poskytují tzv. souhrnné systémy, v nichž se sdružují a vyhodnocují všechna získaná data z čidel a inteligentních měřidel. Senzory informují jednotlivé systémy (např. vzduchotechniku), které na základě získaných údajů automaticky přenastaví svoje parametry. Ke všem získaným údajům je možný cloudový přístup z chytrého telefonu či tabletu. Stavba se pak dá buď přímo z daného zařízení ovládat, nebo se v lepším případě chová autonomně a požadované prvky si umí nastavit sama podle aktuální situace.

Akce se zúčastnil rovněž prof. ing. Vladimír Mařík, ředitel CIIRC, který během krátkého projevu nastínil myšlenku přerůstání Průmyslu 4.0 za hranice továren do obytných budov, měst či samotných regionů, jež nesmějí zůstat opomenuty stranou. Zároveň hovořil o možných problémech decentralizace moci, kdy se rozhodování o určitých aspektech přenese až na úroveň městských částí či ulic, čímž politikové ztratí své dosavadní hegemonické postavení.

V samotném závěru konference proběhla i panelová diskuze jednotlivých přednášejících a účastníků, kde se diskutovalo především o automobilové dopravě – potažmo celé infrastruktuře města – a o vlivu čtvrté průmyslové revoluce na rušení pracovních pozic. Zástupce firmy Siemens otevřel problematiku sdílené osobní dopravy, jelikož není rentabilní vyrábět složité a nákladné elektromobily, které poté v průměru jezdí pouze 20 minut denně. Architekt Michal Postránecký zase zdůraznil, že stále neexistuje ani v rovině teorií, natož pak reálných příprav, plán, jak města budou za 10 či 20 let vypadat. Proto jen těžko zavedeme autonomní dopravu na současné infrastruktuře, jež se brzy stane zcela nevyhovující a nepoužitelnou.

Otázku případné nezaměstnanosti způsobené robotizací a automatizací zodpověděl profesor Mařík. Připomněl, že již v minulosti tři průmyslové revoluce proběhly a krize na úřadech práce nenastaly, jelikož vše probíhalo postupně. Takže i dnes mají zaměstnanci možnost se přeškolovat či přecházet na jiné pozice. Naopak lze znatelně cítit nedostatek pracovní síly, kdy se každý volný technik či dělník vyvažuje zlatem. Robotizace pak dle jeho názoru přispěje ke zlepšení pracovního prostředí, jelikož zaměstnancům ubude náročná zátěž, přesčasy i stres. Jejich úkolem bude pouze výrobní stroje kontrolovat či udržovat, což se může pozitivně odrazit i ve zkrácené pracovní době.

V samotném závěru se všichni diskutující shodli, že největší problém současnosti tvoří zkostnatělý školský systém. Ten tvoří zcela izolovanou bublinu, nepřipravuje studenty na výzvy budoucnosti a získané finanční prostředky na inovace pouze schovává bez využití. Bohužel kvůli konzervativním akademický senátům se nedá ani v dohledné době očekávat, že by se situace zlepšila a školství začalo reagovat na trendy z okolního světa.

 

Daniel Platil